SEPARACE, NEMOC BÍLÉ ČÁRY -Pete Ramey
SEPARACE KOPYTNÍ STĚNY A NEMOC BÍLÉ ČÁRY
co to vlastně je a co s tím??
převzato z textu Peta Rameyho: The End of White Line Disease www.hoofrehab.com
Především je to zavádějící název. Nejedná se totiž vůbec o žádnou "nemoc", přestože je to v podstatě epidemie... :-)
Příběh je stále stejný - roztažená bílá čára, hluboké příkopy mezi chodidlem a stěnou, plné černého, hnijícího materiálu a stále přerůstající a odlamující se stěny s prasklinami, kopyto, na kterém se moc nedá chodit naboso, ale podkovu neudrží. Chodidlo, které zůstává tenké a ploché přes veškerou snahu a péči odborníků, stále se vracející abscesy, atd atd atd... pořád stejná písnička.
Za tím vším stojí chronické odtržení stěny - tedy lamelového (lístkového) spojení kopytní stěny s kopytní kostí a s chodidlem, a často se zdá nemožné s tím cokoliv udělat, i když se o koně stará zkušený profesionál.
Je to tedy nemoc? Je to genetická vada? Vrozená predispozice?
Mrkneme se na to trochu víc zblízka.
V minulosti se předpokládalo, že za vším stojí bakterie, viry, houby, plísně, kvasinky apod... Michael Wildenstein z Cornell University publikoval zajímavou studii, kde identifikoval houbové infekce, jako jednu z hlavních příčin destrukce kopytní stěny, společně s dalšími patogeny - oportunisty, kteří následně využijí vzniklé situace a hned se přiživí tam, kde už je to pěkně "načaté".
Nicméně, pokud by to bylo takto jednoduché, proč nefunguje prostě to vyčistit a ošetřit fungicidním/ desinfekčním roztokem? Kováři a majitelé koní jsou zoufalí, protože se neustále snaží a výsledek se nedostavuje - ta kopyta se jim rozpadají před očima a nic se nezlepšuje, navzdory veškeré snaze.
Takže - jsou houby skutečným viníkem?? - Určitě nesou svůj velký podíl na problému. Pokud k tomu přidáte vlhké klima, které např. na jaře a na podzim převládá, je jasné, že houby mají velkou šanci přiživit se na koňské kůži, kopytech i v jiných částech organismu. Jenže - i majitelé koní a kováři v suchých oblastech mají stejné problémy.
"Nemoc bílé čáry" nestačí řešit pouze fungicidními/desinfekčními roztoky.
Vždy je třeba bojovat na třech frontách.
upravit koním jejich životní prostředí
upravit krmení
zajistit kompetentní kopytní péči
Pokud kteroukoliv z těchto tří zásad vypustíte, výsledek se nedostaví, nebo bude zlepšení jen částečné. Pokud ovšem upravíte směrem k ideálu všechny tři tyto záležitosti, je velmi nepravděpodobné, že problémy s bílou čárou budou přesto dále přetrvávat.
Pojďme se teď podívat na koňská kopyta v kontextu jejich přirozeného nastavení pro život v jejich přirozeném prostředí. Tedy: jak to vlastně funguje v přírodě??
Pro koně jsou zdravá a funkční kopyta otázkou přežití. Jsou nesmírně přizpůsobivá vzhledem k prostředí, ve kterém mají svému koni perfektně sloužit. Koně, kteří žijí ve velmi suchém a tvrdém prostředí mívají velmi krátká a výrazně klenutá kopyta, tvrdá jako kámen, která úspěšně odolávají odlamování a přílišnému obrusu i na extrémně abrazivním povrchu. Jejich neuvěřitelná tvrdost odpovídá dokonale terénu, na kterém se denně pohybují.
Divocí koně, kteří žijí ve vlhčím, měkkém prostředí formují svá kopyta úplně jinak. Jejich kopyta jsou plošší a mají více sukní, které se olamují a praskají na měkkém, vlhkém povrchu, kde úprava obrusem prakticky nepřichází v úvahu.
Co ovšem mají tyto dva typy kopyt společného je to, že pozice kopytní kosti je správná a kopyta jsou natolik zdravá, aby byla schopná plnit svoji funkci - tedy umožňovat koni celodenní pohyb.
Ramey věří tomu, že právě odlamování a praskání separovaných kopytních stěn je mechanismus, který koni ve vlhkém prostředí umožňuje stálý pohyb a tedy přežití. Kůň by se těch stěn totiž jinak na tom měkkém terénu nezbavil. Přerůstaly by dále tak, že by kůň nakonec nemohl vůbec chodit. Dostal by se do velmi nebezpečné situace a nakonec by ho lehce ulovili a snědli predátoři. Takže separace kopytní stěny je vlastně velmi dobrou přírodní strategií pro přežití a jednoduchým řešením, a děje se z tohoto prostého důvodu.
Jak to může probíhat?
Představte si stádo divokých koní , které si žije svým kočovným způsobem života a nachodí denně cca nějakých těch 30km, aby se napáslo na řídké a chudé stepní až polopouštní vegetaci. Když náhodou stádo přejde roklinu a nalezne nádherně zelené údolí, plné bohaté, šťavnaté trávy, co asi udělají? Když si uvědomíte, že jsou to jenom koně, je to jasné. Budou tam, dokud nesežerou úplně poslední stéblo téhle šťavnaté, zelené travičky, nebo dokud neumřou.
Jejich kopyta začnou okamžitě přerůstat. Ten rychlý nárůst rohoviny se nemá o co obrousit, protože koně budou jen popocházet po té měkké, vlhké pastvině. Pokud by příroda neměla pro tuto situaci řešení, zahynulo by celé stádo. Kopyta by extrémně přerostla, zapříčinila by velmi nepřirozené pozice kostí a kloubů, až by kůň chodil jako na chůdách. Koně by si pak asi polámali nohy, bez separací a vylamování kopytní stěny by se neměli jak zbavit přebytečné rohoviny a přerostlých kopyt.
Naštěstí jsou koně i na takové extrémy přírodou připraveni. Cesty přírody nebývají vždy pěkné, ani bezbolestné, ale fungují. Stěny kopyta se v takové situaci brzy začnou oddělovat od kopytní kosti a od chrupavek, začnou se vytvářet sukně, v tomto prostředí se usadí houby a bakterie, kterým se tam bude výborně dařit a velkou část kopytní stěny sežerou.
To následně velmi oslabí kopyta. Začnou praskat a lámat se. Je to pro koně špatná zpráva?? Ne tak docela. Celá tato destrukce je totiž v zájmu jejich přežití. Nebude zde žádná stěna navíc, která by jim bránila v pohybu a zkroutila jejich klouby natolik, aby zcela zchromli, nedojde ke zvednutí kopyt nad zem, nebude jim všemi těmito možnými scénáři bez separace a odlamování stěny znemožněn pohyb.
Hned jak se vrátí ke svému starému, kočovnému způsobu života na stepi a polopošti, všechny ty slabé, separované, vylámané stěny zase dorostou silnou, zdravou a pevnou rohovinou a kopyta budou fungovat jako dřív. Jistě, někteří méně přizpůsobiví, slabší jedinci to nepřežijí. Ale alespoň někteří z nich přežijí a stádo se bude dále rozmnožovat a život půjde dál.
Nedávný výzkum Michigan State Unoversity (Bowker) prokázal, že epidermální lamely (tedy spojení kopytní stěny s kopytní kostí - tedy to, co vytváří bílou čáru) u domácích koní vždy procházejí velmi dramatickými změnami, pokud se objevují na kopytě sukně. Ve skutečnosti se třepí, dokud se lamely úplně od sebe neoddělí na dvě slabé části, místo jedné silné a spojené. Je to reakce těla na stresovou zátěž, a snaha o udržení separovaných stěn. Naopak kopyta divokých koní se sukněmi nevykazují takové změny (rozdělení lamel). Jinými slovy, přestože se divocí koně pohybují cca kolem 30km denně na velmi tvrdém, kamenitém, náročném terénu, kopyta nejsou přetížena. Proč? Protože pouze u domácích koní se snažíme je nutit, aby zatěžovali separované stěny, které ale nemohou plnit nosnou funkci. Tím se ovšem právě to lamelové spojení zničí úplně, stěna se zcela odtrhne a dochází k poklesu kopytní kosti (a tudíž ztenčení chodidla).
V přírodě se stěny olámou a tudíž separovaná stěna není nucena k nosné funkci (je vyřazena) a tělo nevyvíjí žádnou iniciativu k tomu, aby se tak stalo. Tím je lamelové spojení uchráněno a kopyto dál roste ve spojení s kopytní kostí.
Nedávno jsme našli kopyta uhynulého divokého koně v Great Basin (California). Byla to dospělá klisna (- náctiletá dle zubů) a mělá nádherná kopyta, ačkoliv místy přerostlá, protože to bylo po zimě se sněhem (měkký terén) Měla asi 410 lamel na kopyto - oproti běžným 550 - 560 lamel, které mívají domácí koně. Přestože žila po většinu života na velmi tvrdém, kamenitém povrchu s lávovými kameny o velikosti baseballového míče, její nohy vykazovaly menší zátěž (stres ničící lamely - rozdělující je na více, ale slabších lamel jak je popsáno výše) než domácí koně, kteří tráví většinu času na měkké pastvině!!
Pravděpodobně sukně, které se jí tvořily během zimy, se vždy přirozeným způsobem olámaly a nenarušily tudíž lamelové spojení kopytní stěny.
Může vám to připadat jako dost bizarní koncept, ale všechny tyto procesy jako je separace a následné vylamování kopytní stěny, schvácení a následný pokles a rotace kopytní stěny a dokonce i houbové infekce lze vnímat jako přirozené procesy, které mohou pro koně v přírodě znamenat záchranu života - tedy nutné a ve výsledku i zdravé adaptační procesy. A dokonce i my je často necháváme v domácím prostředí konfrontovat s takovýmito extrémními situacemi, ovšem máme tendenci dělat klíčové chyby při následných řešeních takovýchto krizí, které jsou v rozporu se záměry přírody.
ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ KONĚ
Takže - pokud jsou separace kopytních stěn přirozené a vlastně nutné v měkkém, vlhkém a vegetačně bohatém prostředí, proč kopytní specialisté, kteří v tomto prostředí pracují používají jako model pouštní kopyto?
Protože lidé své koně často jezdí na pevném, tvrdém a kamenitém povrchu, a tak jim nezbývá nic jiného, než ta kopyta obelstít a adaptovat je i na takový povrch. Protože je to nezbytně nutné, když mají ta kopyta fungovat i na tvrdším, náročnějším povrchu s nerovnostmi, kamínky, štěrkem. Je to nutné také proto, aby se zregenerovalo kopyto s velkými separacemi alespoň na něco, co se dá okovat. Takže i když vás vůbec nezajímá bosý trim, mohou vám tyto znalosti pomoci k dobrému nakování koně.
Houby a bakterie to mají velmi těžké, když chtějí napadnout pevná, zdravá kopyta s utaženou bílou čárou a silnou stěnou. Takže čím lépe budeme dbát na udržení kopyta v takovém stavu, který co nejblíže imituje pouštní divoké kopyto, tím více bude kůň v bezpečí před těmito oportunistickými patogeny, které oslabení bílé čáry ihned využijí. - houbami a bakteriemi.
Pobyt koně 24 hodin denně venku může být přílišný a může být dokonce i na škodu. Protože vysoká vlhkost, cukry nabitá zelená tráva a měkký povrch, to jsou ti nejhorší nepřátelé našich kopyt. Protože pokud se kůň pohybuje neomezeně, 24 hodin denně venku při extrémní vlhkosti, v dešti na měkké pastvině, tak pozitiva možnosti stálého pohybu venku mohou být zcela zastíněna negativními následky takového managementu. Během velmi vlhkého období (nebo kdykoliv, kdy je k dispozici pouze měkká pastvina) je lepší udělat kompromis. Prostě udělejte cokoliv, abyste umožnili koni pohybovat se co nejvíce po tvrdém, suchém terénu, nebo ho na čas zavírejte do boxu za účelem "vysušení". Vídám neuvěřitelný posun ve zdraví kopyt, když majitelé vysypou část výběhů štěrkem o velikosti hrachu. Dobře to vysychá a posiluje to kopyta jako nic jiného. Další možností je výběhy často zarovnávat do tvrda traktorem. Pokud vlhko není extrémní, je dobré když koně tráví část dne na do tvrda udusaném výběhu, který se pravidelně čistí. Po dešti takový výběh rychle vyschne a s ním i kopyta, která zase brzy budou suchá a velmi tvrdá.
Pokud tedy vašim koním poskytnete obě alternativy - tedy část dne na pastvině a část dne na tvrdém výběhu s udusanou hlínou, nebo štěrkem, uvidíte že velká část problému sama zmizí.
Situace a možnosti majitelů jsou různé, ale jedna věc je jistá: pokud chcete, aby příroda přestala pracovat proti vám a přestala koně nutit k separování kopytních stěn kvůli měkkému, vlhkému povrchu, musíte management stáje nastavit tak, aby se kůň pohyboval co nejvíce na tvrdém a suchém povrchu.
KRMENÍ
Žádný člověk nebyl přírodou stvořen k tomu, aby se ládoval čokoládovými kuličkami, plněnými likérovým krémem. Příroda nikdy s ničím takovým nepočítala. Každý organismus je ovšem jinak nastavený a jinak reaguje. Někdo se s takovým narušením rovnováhy srovná snadno, jiný hůř. Já bych jich asi mohl sníst i deset denně bez větších následků, protože koně v mé péči se velmi dobře postarají o to, abych měl víc pohybu a větší výdej energie, než vlastně potřebuji. Kdyby ovšem těchto kuliček snědl deset denně můj otec, pravděpodobně by se nafoukl jako balón a různých vlivů na zdraví by si všiml prakticky okamžitě. A pokud by jeho otec snědl jenom jednu, asi by ho to na místě zabilo.
A naši koně to mají velmi podobné s bohatým krmivem, které jsme se naučili jim dávat. Někteří se s tím vypořádají v pohodě, hlavně ti mladí, hodně aktivní, kteří nemají žádné specifické problémy se zpracováním cukrů. Nakonec je to ale dožene všechny. Živinově bohatá, čerstvá zelená tráva, všechny ty mrkvičky, řepa, jablíčka, jadrná krmiva, melasy, musli a různé výlisky ze všeho možného naše koně den za dnem tráví. Teplé a vlhké počasí extrémně zvyšuje živinovou bohatost a cukernatost pastvy. Většina kopytních specialistů vám nařídí pro koně dietu, když dojde ke schvácení, nebo chronickém přichvacování kopyt, ale málokdo si uvědomuje, že situace je kritická, už když se objevují malé problémy, jako je např. separace kopytní stěny, sukně, praskliny, nemoc bílé čáry. Více na toto téma v článku NAKRMTE KOPYTO: https://www.mustang-trim.cz/l/nakrmte-kopyto/
Úplně tím prvním krůčkem v rozvoji laminitis (schvácení kopyt) je zvýšení enzymů MMP, které přirozeně remodelují lamelové spojení mezi kopytem a organismem koně a během každé, byť sebemírnější epizody laminitis mohou rychle atakovat membránu, ochraňující živou škáru. Vzniknou tam zánětlivé procesy, které umožní odtržení (separaci) kopytní stěny v tomto oslabeném lamelovém spojení. Tato primární separace se objevuje na úrovni základní membrány (vrstva bílkoviny) mezi živými dermálními (škárové, vazivové) a epidermálními (kožní, rohovinové) buňkami. Mrtvá, nebo poškozená membrána je vstupní branou pro patogeny - tedy houby a bakterie a umožní těmto patogenům se v kopytě usadit. Pollit tvrdí, že k tomuto dochází vždy, i u té nejmírnější laminitidy, která se může projevit i jen zvýšenou citlivostí na tvrdém povrchu a vlnkou na kopytní stěně, i když nedojde k typickému projevu silné bolesti, projevující se typickým laminitickým postojem s vytaženými předními končetinami dopředu za současného podkročení a maximálního zatížení zadních končetin. Bohaté krmení už se projevuje a ničí pevné spojení kopytní stěny s živými strukturami uvnitř. Více v článku Rameyho "Laminitis Update" na https://www.hoofrehab.com/LaminitisUpdate.html
Nedávné výzkumy zjistily, že zvýšená hladina inzulinu, což je okamžitá odpověď organismu na příliš vysokou hladinu cukru, také ničí lamelové spojení, což je pravděpodobný začátek laminidy, iniciované karbohydrátovým (tedy sacharidovým) předávkováním.
Abychom zvrátili vývoj této destrukce - odtržení stěny, rotace a pokles kopytní kosti, velká bolest a zánět, je třeba okamžitě omezit příjem krmiva na chudé luční seno a kvalitní vodu, přiměřený příjem soli a vitamínů a minerálů v nejvyšší kvalitě a vstřebatelnosti (chelátová forma). Ovšem mnohem lepším řešením je krmit koně tak, aby tento stav nikdy nenastal.
Prosím NEIGNORUJTE tyto kroky. Jsou to totiž příčiny každého "těžkého případu" se kterým jsem se setkal. Většina lidí cpe do svých koní v minimální zátěži krmení a různé přídavky, jen aby proboha nezhubli. Když mi ukážete Olympijského vítěze (člověka) a já vám budu tvrdit, že je moc hubený a jsou mu vidět žebra a že by měl víc odpočívat a pořádně jíst, aby byl zdravý, asi si budete ťukat na čelo a budete si myslet že jsem opravdu hloupý a vůbec sportu nerozumím a nemám ani ty nejmenší znalosti. Tak proč proboha lidi nevidí, že s koňmi je to úplně stejné?? Proč my chceme být vysportovaní a štíhlí, ale naši koně mají být "baculatí" a vykrmení?? Je to úplně stejně hloupé.
Příliš zvýšené dávky krmení bez zvýšení aktivní zátěže koni přidají pouze nežádoucí tuky. Pokud chcete, aby váš kůň nabral kvalitní hmotu, která mu bude k užitku, zvyšujte především jeho sportovní zátěž, při současné adekvátní výživě nastavené na tuto zátěž, je to úplně stejné schéma jako u lidské sportovní atletiky a tréninku. Věřte tomu nebo ne, ale druhově bohaté luční seno bez dalších příkrmů bude naprosto vyhovující a dostačující stravou pro velmi vysoké procento koní. Pokud opravdu váš kůň potřebuje více kalorií, tuku, nebo proteinů, volte taková krmiva, která budou zásadně v limitu do 10% cukrů. Další dlouhá diskuze by mohla vzniknout na základě otázky dotace vitamínů a stopových prvků (minerálů). Více info v článku NAKRMTE KOPYTO: https://www.mustang-trim.cz/l/nakrmte-kopyto/
KOPYTNÍ PÉČE
A teď konečně ta část, která vás asi nejvíc zajímá - strouhání kopyt/trim. Tuto část jsem záměrně umístil až na konec, protože je vlastně z těch tří aspektů nejméně důležitá. Ovšem, stejně jako ty dvě předchozí, nelze ji ignorovat. Obrovský nárůst nemoci bílé čáry přivedlo spoustu majitelů koní (a v USA asi i kovářů!) k bosému trimu jako léčebné metodě. Čím více se kováři snaží zamaskovat a skrýt toto poškození, tím více je to prostředí v separaci vlhké a černé, tím méně je tam kyslíku, a to je pro houby a bakterie opravdu dobrá zpráva. Konečně jim začal sladký život bez útrap a nekonečná žranice. Jsou o to šťastnější a o to agresivnější. Pokud tohle pokračuje dál, brzy bude zhola nemožné na takové kopyto přibít podkovu. Pak vám kovář poradí nechat koně chvíli naboso, aby se "zregeneroval" a buď bude chodit špatně naboso, nebo lépe s botkami pro koně. Jiná alternativa neexistuje. Rehabilitace je na dlouho.
Kopyto má sukně a stěna je separovaná, vylamuje se. Stěny jsou slabé. Separovaná, slabá stěna nemůže nést váhu koně!!
Aktivní podpora nosné stěny kopyta je v tuto chvíli vyřazena, protože pokud bychom chtěli část váhy přenést na separovanou stěnu, pouze vše zhoršíme, znásobíme už vzniklou škodu a stěna se tím ještě více odtrhne. Pracujeme tedy proti koni a způsobíme mu tím nesnesitelnou bolest.
Trim je jednoduchý, je třeba udělat to, co se vždy dělá u běžného trimu. Nejvíce pozornosti je třeba věnovat odlehčení/ulevení aktivní nosné části separované stěny, která musí být sestrouhána na úroveň chodidla a stržena do šikma/upravena mustang rollem po celém obvodu, aby se zabránilo dalšímu vylamování a separaci. Chodidlo je třeba víceméně nechat být, aby mělo co největší tloušťku a aby se mohl vytvořit co nejsilnější kopytní mozol, který chrání vniřní struktury. Tuto úpravu je potřeba důsledně dodržovat, a trimovat tak často, jak je potřeba, aby nikdy nedošlo k tomu, že stěna opět přeroste a vylamuje se. To ovšem může často znamenat i trim v intervalu 2 týdnů!! (hlavně zpočátku) Nezapomeňte, že pokud stěna přerůstá, záměrně se začne separovat a odlamovat!! a dochází k další a další invazi houbových a bakteriálních patogenů, problém se prohlubuje. Při zachování hlavních zásad, uvedených výše - upravení životního prostředí a krmení, je třeba trimovat tak často, jak je potřeba aby se odstrouhávala separovaná stěna dříve než přerůstá, tak dlouho dokud nezačne dorůstat spojená a utažená kopyta. Po tu dobu možná budou potřeba boty pro koně.
Jakmile začne odrůstat stěna s pěkným, pevným lamelovým spojením a utaženou bílou čárou, je možné cyklus trimu posunout na čtyřtýdenní intervaly.
Možná vás překvapí moje zkušenost, že klíčem k uzdravení separace bílé čáry z pohledu trimu vůbec nemusí být zásadní pouze ošetření kopytní stěny. Problém může pokračovat i při správném postupu. Téměř vždy totiž bude kámen úrazu v patce koně.
U většiny případů velkých separací, co jsem viděl, ti koně našlapovali na špičky, a to přesto, že zde neměli naprosto žádnou oporu ve stěně. Kůň má našlapovat vždy naplocho, nebo od patek v kroku, v klusu a ve cvalu VŽDY od patek. Je to nezbytné pro to, aby docházelo ke správné absorpci rázové vlny (nárazu) a ke správné distribuci sil, působících na kopyto a v důsledku i na celou končetinu a pohybový aparát koně.
Vídám jen velmi málo domácích koní, kteří nejsou dlouhodobě v péči dobrého kopytáře a našlapují správně od patek. Je to ovšem naprosto zásadní, protože se od toho odvíjí většina problémů s klouby, separací kopytní stěny, podotrochloza atd atd... seznam je velmi dlouhý a souvislosti v pohybovém aparátu neberou konec - projevuje se to mnoha způsoby - jezdci popisují zkrácené, drobivé chody, klopýtání, neochota přejít do klusu atd atd atd....
Když je ten kůň citlivý na kamínkách, většina lidí si stěžuje na citlivá chodidla. Ale pravda je taková, že pokud nikdo chodidlo neztenčuje, skoro nikdy nebývá ta citlivost od chodidla. Chodidlo koně bylo přirodou uzpůsobeno tak, aby mohlo nést koně i na šutrech a dělá to velmi dobře. (pokud tam není absces, nebo pokud chodidla nejsou extrémně tenká, nebo pokud zrovna neprobíhá epizoda laminitidy, kdy škára chodidla je stejně zanícená, nedokrvená a oteklá jako lamelové spojení mezi škárou a stěnou)
Ale ve většině případů je pravou příčinou citlivosti na kamínkách stav střelky a prstového polštáře. Pozorujte koně, jak se pohybuje na trávě a na štěrku. Pokud je to na štěrku nepohodlné, pravděpodobně zkrátí krok, bude našlapovat na špičky, sníží hlavu dolů a dopředu, co nejefektivněji si uleví od tlaku na zadní část kopyt a celou váhu bude chtít přenést na chodidla v přední části kopyt. Čas od času si lidé všimnou tohoto nepřirozeného pohybu a domnívají se, že na vině je bolavé chodidlo. Také jsem si to dříve myslel, ale kůň, který má bolest od chodidel stojí spíše jako při schvácení, s nohama vytaženýma dopředu.
Pokud je kůň citlivý na kamínkách, nebude to nejspíš kvůli chodidlům.
Pokud je kůň z nějakého důvodu nucen našlapovat od špičky, je to z důvodu bolesti od patek, a je úplně jedno jak dobře to kopyto vypadá z mechanického hlediska. Kopytní kost při takovém pohybu stojí na špičce a zanořuje se postupně hlouběji a hlouběji do kopytního pouzdra, ničí se systematicky lamelové spojení se stěnou a problémy s bílou čárou se neustále opakují a neberou konce. Dosažení nášlapu od patek je hlavním úkolem dobrého kováře/kopytáře. Je to naprosto zásadní.
Ovšem zase u koně, který našlapuje od špiček je zásadní udělat vše pro to, aby se obnovilo pevné spojení kopytní stěny s kopytní kostí, aby kopytní kost nemohla v kopytním pouzdře dále klesat, a tím ztenčovat chodidlo.
Drtivá většina domácích koní není schopna používat své střelky a střelkové polštáře tak, jak příroda zamýšlela. Lidé jsou příliš zaseklí v posuzování koně a jeho kopyt ve stoje, na rovném, pevném povrchu. Přestože střelka má většinou pasivní roli vzhledem k patkám u divokých koní a u dobře strouhaných domácích koní, nese docela hodně váhy na různorodém terénu, na kterém koně pracují a odpočívají. Hodně koní reaguje bolestivě, když vybíráme z kopyt v oblasti střelkové rýhy a když vyvineme tlak na střelku palpačními kleštěmi.
Takový kůň v žádném případě nemůže snést nášlap plnou vahou na střelku na kamenitém terénu a bude raději došlapovat na špice a zkrátí krok na různorodém terénu, bez ohledu na to, jak dobře ta kopyta jinak vypadají a fungují na rovném povrchu.
Jak se to ale tedy stalo že jsou ty střelky tak citlivé? Jednoduše. Z nedostatku pohybu. Většina domácích koní se pohybuje na měkkém povrchu, který je pro ně nepřirozený a nestimuluje tu střelku dostatečně. Střelkový polštář, který je pod střelkou a mohutní pohybem, časem ztrácí schopnost (nebo ji nikdy nezíská) absorbovat účelně nárazy a výsledkem jsou měkké, slabé střelky, které jsou snadnou kořistí pro hnilobu - houby a bakterie, které ji navíc ještě rozežerou. Bez ohledu na povrch se to také stává pokud se stěny kopyta nechávají narůst moc vysoké a střelky se tudíž příliš šetří (nemají kontakt s povrchem) Boty, podložky v botách, příliš dlouhé mokro a nedostatečné čištění kopyt přispívá ke zhoršení tohoto problému. Čím více se totiž lidé snaží ty citlivé střelky chránit, tím víc se to zhoršuje.
Jak tento vývoj špatným směrem zvrátit??
Kůň musí střelku a střelkový polštář znovu začít používat a zatěžovat. Udržujte patky co nejníž, jak je to možné, aniž byste ovšem zasáhli do mozolnatého chodidla - ne tedy až na úroveň chodidla!! Nesnižujte výšku střelky zespod, pokud není výše než stěny. Raději ji nechte zmozolnatět, ale aby byla aktivní při nášlapu. Desinfikujte oblast střelky nejlépe každý den. Snažte se vyhnout situaci, kdy kůň bude příliš dlouho ve vlhku. Co nejvíce trénujte na takovém povrchu, kde kůň ochotně našlapuje od patek. Jezděte v botách pro koně, pokud by terén koni neumožňoval kvůli bolesti nášlap od patek. Vždy všechno přizpůsobte tomu, aby kůň mohl našlapovat od patky. To jsou jednoduché věci..
Ovšem rozpoznat ten problém, to je jediný návod jak nad ním zvítězit. Když se vám podaří dosáhnout nášlapu od patky v klusu, většina ostatních problémů s délkou chodů, měkkostí a pružností kloubů, bolesti zad, kulhání to všechno se bude zmírňovat, protože to všechno se často odvíjí od škodlivého nášlapu od špiček.
OŠETŘENÍ KOPYT PROTI HOUBOVÝM A BAKTERIÁLNÍM INFEKCÍM
Nelze napsat článek o separaci kopytní stěny a nemoci bílé čáry aniž bychom se zmínili o účinných preparátech v boji proti houbovým a bakteriálním infekcím. Mohou hrát při uzdravení kopyta také jednu z klíčových rolí, i když samy o sobě vám nepomohou.
Hlavně se ujistěte, že nebudete používat nic, co by mohlo ničit živou tkáň na buněčné úrovni. V takovém případě můžete všechno ještě výrazně zhoršit, tím že tkáň znekrotizuje a příp. hniloba/infekce se ještě prohloubí! Účinné látky, které nepoškozují živou tkáň jsou např. Tyto: peroxid vodíku, Clean Trax (dop. Pete Ramey - nevím zda se v ČR dá sehnat) určitě je dobrá betadina - pořádně to prolít. Pete Ramey také doporučuje 30 minut máchat kopyta v roztoku jablečného octa a vody 50/50 - tedy nohy do kýble a vydržet. (všechny tyto substance mohou některé koně dráždit)
U nás je dost účinný sprej Pederipra - zelenomodrý antibiotický sprej. Ale já bych doporučila použít jen akutně, při silné hnilobě, používat 1x - 2x denně po dobu 1 týdne - je to silné širokospektré antibiotikum! Tedy je nežádoucí pro dlouhodobé používání. Pak na to navažte raději některou z výše uvedených desinfekcí.
Používání bukového dehtu/modré skalice je kontroverzní. Obojí má antiseptický účinek, ale dehet to kopyto poněkud zalepí, a vzniká zde anaerobní prostředí, které je pro ty hniloby výhodné.
Modrá skalice výborně desinfikuje, ale je dost agresivní - může narušovat živou tkáň, navíc je toxická pro životní prostředí
Fialová genciána nebo přiměřený roztok hypermanganu může pomoci - pozor na sílu roztoku (může popálit kůži)
Dobrou a účinnou desinfekcí je 5% roztok chlorhexidinu, nebo 10% roztok peroxidu vodíku.
V ČR se také osvědčil a je čím dál oblíbenější sprej SOS-FROG.
originál: článek Peta Rameyho https://www.hoofrehab.com/WhiteLineDisease.html